Kuličkiáda
To jsme takhle jednou vyrazili do Písku, že budeme hrát kuličky. Jelo nás vcelku dost, kolem dvaceti. Už si to moc nepamatuju, takže tahle reportáž – nereportáž bude docela dost nepřesná. Inu, jeli jsme. Včas jsme vystoupili z vlaku, dokonce jsme si v něm i zazpívali – to spíš holčičky. A opět – jak již bývá zvykem – s námi museli chtě nechtě sdílet vlak i další pasažéři – překvapivé, že? – a pak ještě skupina turistů – seniorů (nic ve zlém), kteří námi nebyli viditelně našeni. Ale nevadí. V Písku jsme se pěkně prošli, hrálo se prakticky na druhém konci, v parku u zimního stadionu. U zimního stadionu. Ale kde? A tak jsme hledali, koukali, obešli stadion, až jsme uviděli nějakou osůbku, jak zametá park – doslova – a kope tam jamky. Chvíli jsme na sebe koukali, než nám došlo, že už hledat nemusíme. No a pak jsme hráli a vyhrávali. Jak to? Byli jsme prostě dobří…tak to taky, ale hlavně v kategoriích skut, skautka a prakticky i mezi vlčaty jsme neměli konkurenci. Jak to? Jednoduše nikdo nepřijel. A tak jsme vyhráli, k čemu jsme se dostali. Mezi světluškami konkurence byla…no a tak máme druhé místo. Také dobré, ne? Odpoledne jsme se ještě pořádně vyráchali v bazénu a už jsme obtěžkáni Petanqueem, který jsme hráli my starší, výhrami, které vyhráli ti mladší a únavou (bez rozdílu) uháněli domů…
